Struktury ranného středověku
Pád západořímské říše a nástup barbarských států
- migrace evropských národů (4. – 10. st.: „stěhování národů: 4. – 6. st. – pohyby germánských kmenů, 6. st. – příchod Avarů, 7. – 8. st. – nájezdy Arabů, 8. – 10. st. – nájezdy Vikingů, 10. st. – nájezdy Maďarů)
- obsazení provincií germánskými kmeny (Hispánie: Vizigóti, Afrika: Vandalové, Galie: Frankové, Itálie, Dalmácie, Illýrie: Ostrogóti). Legitimita vlády germánských králů nad provinciály odvozena od VŘ císaře (zpočátku ariánská hereze):
- struktura barbarských království: přejímají zbytky správního aparátu římské říše – méně početný, méně výkonný (→ zmírnění daňového tlaku)
- proměna společnosti: ruralizace (=povenkovštění): úpadek měst (politická labilita → nemožnost zásobování měst/ četná rabování a útoky → vylidnění měst/ pokles obyvatel (funkce měst: administrativní a vojenská centra)/ přesun ekonomické aktivity na venkov – villy – ideálem autarkie (=samozásobitelství)
o pokles počtu obyvatel (v 5. – 6. st.), zchudnutí → pokles dálkového obchodu
o pokles vzdělanosti (zánik sítě městských škol – gramotní pouze klerici, vzdělanci pouze v klášterech)
o sociální diferenciace: válečnická/ aristokratická elita, pokles významu rolnických bojovníků → zhoršování jejich sociální/ právní pozice: ztrácejí vlastnická práva k půdě ve prospěch aristokracie (z nich vrchnosti) → znevolnění (závislost na vrchnostech, povinnost platit rentu)
o postupující christianizace Evropy (zpočátku germánské kmeny především ariánského vyznání)
- formování 3 základních kulturních okruhů (v Evropě): 1. germánsko-latinský kulturní okruh: Západní Evropa, jihozápadní Evropa, Střední Evropa, jazykem kultury latina (relativně malý základ textů), 2. Byzantský okruh: Byzanc, Balkán, Východní Evropa: jazykem kultury řečtina, 3. islámský okruh: jižní Středomoří, Hispánie: jazykem kultury arabština
politický vývoj barbarských států
- proměna charakteru státnosti: nikoli neosobní stát, ale stát-majetek panovníka (osobní vlastnictví)/ legitimita moci odvozována od VŘ císaře
- Vandalská říše: ustanovena v 5. st. v Severní Africe (centrum Kartágo), nájezdy do Itálie (455 vypleněn Řím), v 6. st. dobyta byzantinci (Justinián, Belisar)
- Vizigótská říše: obsazení Hispánie, po r. 507 vytlačeni z Jižní Galie, pokus integrovat dobyvatele a provinciály, v 7. st. – konverze ke katolicismu, 711 – vylodění Arabů – dobytí říše (až na sever – Asturské království: odtud později reconquista
- Ostrogótská říše: ustanovena Theodorikem – po zavraždění Odoakara: pokus zachovat antické struktury (dokonce ochrana památek), poslední období rozkvětu (Boethius), v 6. st.: útok Byzance (529 – 556): rozvrácení Itálie, pokles obyvatel Říma (z 1 mil. na 50 000), 567 – útok Langobardů: obsazení většiny Itálie, Byzanc pouze enklávy (jih Itálie, Řím: prestižní důvody)
- Anglosaská království: 407 – odchod legií z Británie → provinciálové bez ochrany → nájezdy Piktů/ Skotů ze severu/ nájezdy Anglů/ Sasů/ Jutů z kontinentu → formování anglosaských království: dočasná dechristianizace (v 7. st. opět křesťanské) – vzájemné soupeření – 8. st. – nájezdy Normanů (Danegeld, Danelaw): tlak Normanů vede k politické inegraci: Alfréd veliký (871 – 899)
- Franská říše: nejvýznamnější a nejtrvalejší z postřímských barbarských států
Předpoklady franského úspěchu: relativní blízkost etnického zázemí, přijetí katolictví (496: Chlodvík → dynastie Merovejců) → opora v církvi, loajalita galořímského obyvatelstva → ovládnutí Galie, méně pevných křesťanských království (Burgundi, Alamani, Durynkové)
Charakter franské říše:
- permanentní labilita státu: neustálé spory o nástupnictví,
- slabý byrokratický aparát,
- rozdílný charakter regionů: Východ: převážně germánský, převažují drobní rolníci/ bojovníci, méně lidnatý, méně hospodářsky rozvinutý, Západ: převažuje galořímské obyvatelstvo, velcí vlastníci (latifundie), rozvinutější infrastruktura (cesty, sídla)
Správa: organizována do hrabství (hrabě – králem jmenovaný úředník)
rozklad státu (vrcholí v 7./8. století) → růst vlivu velkých vlastníků → rozvoj vazalských vztahů (výměnou za ochranu v nejisté době závazek ke službě či jiné povinnosti, závislost na elmožských elitách: patrocinium → komendace)
Politický vývoj:
o v průběhu 7. st. úpadek autority králů („líní králové“), roste vliv majordomů (správců): sjednocení říše 687: Pipin II
o Karel Martel: 732: zastavení arabského tlaku: b. u Poitiers: nutnost čelit mobilním Arabům→ těžká jízda: potřeba vydržovat armádu těžkooděných jezdců (dražší než pěšáci) → počátky lenních vztahů (půda za služby“)
o Pipin III: 751: rod Karlovců: výměnou za podporu papeže (proti Langobardům) – korunovace na krále (Pipinova donace zakládá světskou moc papežů)
o Karel veliký (768 – 814): výbojná tažení (jih –další útoky proti Langobardům, podpora papeže, východ: podrobení Sasů, Avarů, tributární závislost slovanských kmenů (Obodrité, Lutici, Češi), západ – tažení proti Arabům (778 – porážka u Roncesvalles → píseň o Rolandovi)
§ korunovace na císaře: r. 800: obnovení císařské pozice na západě → spory s Byzancí)
§ správní a hospodářský systém: hrabství, v pohraničí marky (militarizovaná hrabství, diecéze se kryjí s hr., královští poslové: kontrola hrabat), kočovný způsob vlády říše: všudypřítomnost krále, hosp. důvody), ve stáří sídelní město – Aachen, ražba denárů
§ „karolinská renesance: od 6. st. úpadek vzdělanosti i mezi kleriky → snaha obnovit vzdělanost elit: podpora klasické latiny, zakládání biskupských škol, reforma písma („karolinka“), důležitá úloha intelektuálů z ostrovů (Alcuin z Yorku)
rozdělení říše: v 9. století odlišná povaha partikularismu: nikoli už spory v dynastii, ale zájmy regionální elity (šlechty) → 843: Verdunská smlouva: VF říše, ZF říše, Lotrinsko (po r. 870 rozděleno)
Raně středověký evropský Západ
Rozvoj lenních vztahů: příčiny: potřeba jízdních těžkooděnců (arabské nájezdy)
- „půda za služby“: senior: uděluje léno, lenník/ vazal: poskytuje služby seniorovi, feudál – uživatel léna
- Léno/ Feudum/ Beneficium: půda jejíž užívání je spojeno se službami (většinou vojenskými). s držbou léna spojeny soudní pravomoci nad rolníky, půda je přidělována i s rolníky, základem výnosnosti léna jsou poplatky rolníků
- spletitost lenních vztahů: vzájemná závislost (anglický a francouzský král)
- feudální dezintegrace/ anarchie: 9. st. – dědičnost lén → uvolnění vazeb k seniorovi (neposlušnost leníků) → dezintegrace státu (zánik hrabství) → „čas hradů“: 10. – 12. st.: rozpad velkých domén na malá panství kontrolovaná z hradů
- rozšíření lenních vztahů: především Francie, Itálie, Španělsko, méně Německo, Anglie, Východ (Byzanc – až ve 14. st., Kyjevská Rus, Balkán) nedotčen, české země – až ve 14. st – pouze minimálně („manství“)
Nájezdy na křesťanskou Evropu
- Seveřané: Vikingové/ Normané: rodová společnost, vyspělá metalurgie → dobré zbraně, bojovnické ctnosti: 8. – 10. st: nájezdy na celou Evropu, 793 – klášter v Lindisfarne (především pobřeží): důvody demografické?? dlouhé lodě: drakkary: skvělí námořníci: Dánové: orientace na Západní Evropu (Anglie, Francie, Hispánie, Itálie – rabování/obchod (dle síly oběti/ partnera), od nájezdů k usazování: 911 – Normandie (pofrancouzštění), od 9. – 10. st: Anglie: zde vytlačeni, po 1000 – jižní Itálie (království obojí Sicílie), Norové: Irsko, Hebridy, Island, Grónsko, Severní Amerika („Vineland“), Švédové – Varjagové: pronikání na východ (slovanské kmeny, po řekách do Černého moře – do Konstantinopole)
- Arabové („Saracéni“): pirátské útoky ve Středomoří (konec antické jednoty Středomoří v 7. st.)
- Maďaři: kočovníci, 895 – příchod do Panonie –nájezdy na celou Evropu
Irsko: oáza křesťanské kultury ( 5. – 8. st.), rodová společnost/ endemické (ale nikoli zničující) války, specifická organizace církve (kláštery), četné misie: nejprve na ostrovy, později i na kontinent → obnova evropské vzdělanosti, 8. – 10. st. – nájezdy Vikingů → úpadek
Křesťanství raného středověku text – křesťanství v raném středověku
Vývoj církevní organizace: Sbory → hierarchické uspořádání (diecéze)
důležitost klášterů: centra vzdělanosti (všeobecný úpadek se nevyhýbá ani církevní správě) – v 8. – 9. st. – upadají i kláštery (důležitost iroskotských misií): 10. st. – Clunyjské hnutí: za obnovu náboženské disciplíny, požadavek nezávislosti na světských autoritách → duchovní obnova (předpoklad emancipace církve)
Byzantský kulturní okruh
Charakter byzantské společnosti:
- plynulý vývoj od antiky (Diokletianus – Justinián): důležitá úloha státu (kvalifikovaná říšská byrokracie): nedochází k prosazení velkých vlastníků, vysoká úroveň centralizace moci, přetrvává městský charakter civilizace (konstantinopol, Antiochiea, Nicaia, Trapezunt, Soluň: města ovšem nedosahují žádné samosprávy (jako od 11. st. za Západě)
- helenizace společnosti: vytlačování latiny (ale stále se považují za Římany)
Politický vývoj:
- Justinián I.: snaha obnovit jednotu impéria: ofenzíva na západě x barabrským státům: částečný úspěch (Vandalové, Ostrogóti) x odkrytá hranice na východě – pronikání Peršanů
- krize říše v 7. st.: 1. imigrace Slovanů (obsazení balkánského venkova) + útoky Bulharů, Avarů (turotatarští nomádi, 2. expanze Arabů: obsazení Sýrie, Palestiny, Egypta, Severní Afriky), několikanásobné ohrožení Konst. („řecký oheň“): překonání krize díky soudržnosti jádra (Malá Asie, Řecko), vnitřním reformám: splynutí vojenské a civilní správy: themata, pronie
- 9. st.: přechod do ofenzivy: Makedonská dynastie (867 – 1025): Basileos II. Bulharobijce
- 1071: bitva u Mantzikertu: porážka od agresorů ze Střední Asie (nomádští Seldžuci) → obsazení Malé Asie → ztráta jádra → postupný úpadek
Náboženský vývoj
- 529: monopol křesťanství (uzavřena platónská akademie a ostatní filozofické školy)
- podřízení církve státu: césaropapismus: formální hlavou církve k. patriarcha (faktickou císař): Ortodoxní/ pravoslavná církev: teologicky konzervativnější – narůstání sporů se Západem (teologické i liturgické rozdíly) → 1054 – „Velké schizma“
- 8. – 9. st. ikonoklasmus: snaha zabránit uctívání ikon (svatých obrazů) – podobá se modlářství: odpor širokých vrstev → návrat k jejich uctívání (dodnes charakteristickým rysem pravoslaví)
Oblasti pod Byzantským kulturním vlivem
- Balkán: Bulharsko: křest 9. st.: syntéza turkotatarských nomádů a slovanských kmenů, boje s Byzancí (založeno 680 – chán Asparuch)
- Kyjevská Rus: od 882: pod vedením Varjagů integrace ruských kmenů, 988: křest (kníže Vladimír)
- Srbsko: politická emancipace až v 11. st.
- přechodně Velkomoravská říše (867 – 885)
Islámská civilizace
Charakteristika předislámské Arábie:
- převažující způsob obživy – ve vnitrozemí pastevectví (velbloudi): při pobřeží – oáz: zemědělství a obchod: Hidžáz: tranzit: Indie, Jemen, Etiopie, klíčové centrum – Mekka (Kurajšovci)
- klanová struktura - neustálé boje
- primitivní náboženství: uctívání přírody, předků, Kaaba
Mohamed (570 – 632): od 610 hlásá islám (radikální monoteismus) – odpor kurajšovské aristokracie: 622 – „hidžra“: odchod do Medíny → válka s Mekkou, 630 – podrobení M, 632 – většina Arábie
Zásady islámu:
- důsledný monoteismus (Bůh/Alláh – odmítání křesťanské trojjedinosti), navazuje a rozvíjí tradice judaismu i křesťanství: pojímá jejich svaté texty – společný základ (ale jiná interpretace – Ježíš součástí prorocké tradice, Mohamed poslední z proroků – „pečeť proroků“)
- 5 pilířů islámu: vyznání víry, předepsané modlitby, půst – ramadán, almužna, pouť do Mekky
- džihád: šíření víry: velký džihád: duchovní boj uvnitř člověka, malý džihád: „svatá válka“: muslimské vidění světa: země míru – Dar al islám (pouze tam platí islmský řád – úcta k životu, zákony): neislámské země, země války: Dar al Harb: anarchie, právo silnějšího – poviností muslima je posouvat hranice víry – tj. řádu/ pravidel/ zákona a potlačovat anarchii/ násilí
- Korán: diktován samotnými anděly (doslova boží slovo): závazná redakce až 653, rozdělen na sůry
- nová organizace společnosti: odmítnutí kmenů: Umma: obec věřících: rovnost bez ohledu na sociální/ etnické/ politické rozdíly - na základě víry – není rozdíl mezi světskou a církevní mocí: muslimové neznají kleriky
- „ortopraktické náboženství“: důraz na praxi a naplnění předpisů, absence centrální autority (instituce) – suplují právní školy
Spory mezi sunnity a šíity:spor o následnictví po Mohamedovi (kalifové/ chalífové – náměstci) a náboženské autority: 40. léta 7. st. – rozdělení do dvou skupin
- Sunnité: kromě koránu uctívají i sunnu (neoficiální zápisy a ústní tradice o životě a činech Mohameda), kalifové mají být voleni
- Šíité: uznávají pouze korán, kalifem jen příbuzný Mohameda
Arabská expanze:
- předpoklady: 1. kanalizace vnitrokmenového násilí, fanatismus → vysoká morálka (příslib ráje), 2. vzájemné oslabení Byzance a Persie dlouhými válkami a vnitřními konflikty (602 – 627), 3. náboženské rozpory periferií a centra. pronásledování heretiků v Sýrii, Palestině, Severní Africe, Egyptě
- Přední Východ: 636 – Jarmůk, dobytí Persie (do 653), Sýrie, palestina, SA (do 670), dobytí Vizigótské říše (711 – 718), Střední Asie: 751 – porážka Číňanů – další pronikání na Východ mírové (obchodníci): sever Indie, Indonésie, Afrika
Charakter arabského impéria
- náboženská snášenlivost (respekt k „náboženství knihy“/ daně pro nemuslimy)
- přijímání a rozvíjení kulturních tradic Byzance a Persie → syntéza: arbaština výsadní jazyk islámu (jazyk koránu)
- souběžně rozvíjené procesy arabizace: arabská posádková města na okraji pouští, islamizace: nenásilná konverze